„V TyfloCentru jsem našla své místo.“
rozhovor s vedoucí pracovnicí průvodcovské a předčitatelské služby Mgr. Evou Hlaváčkovou
Jak dlouho pracuješ v TyfloCentru Brno?
Dva roky.
Jak ses vlastně dostala na svou pozici?
Mně bylo původně jedno, na jakou pozici se dostanu, já jsem chtěla hlavně do TyfloCentra Brno, protože ve své minulé práci jsem pátrala po organizaci, která by zajišťovala klienty po různých stránkách, komplexně, a spousta lidí mě v tomto odkázala právě na TyfloCentrum Brno. V předchozí práci jsem byla na pozici zajištěné projektem, takže byla časově ohraničená, a když mi tato práce skončila, tak jsem se chtěla přihlásit právě do TyfloCentra Brno. Původně jsem se hlásila do služby Sociální rehabilitace, ale tam už byl kandidát přijat, a tak mi personalistka Katka Pokorná nabídla místo v asistenci, po kterém jsem okamžitě skočila.
A z čeho vlastně pramenila Tvoje touha po práci v neziskovém sektoru?
U mě nešlo ani tak o neziskový sektor, jako spíš konkrétně o sociální práci. K tomu mě vedlo to, že jsem se v předchozí práci často setkávala s pracovníky ze sociální práce. S nimi jsem našla společnou řeč, rozuměli jsme si spolu, hodně institucí mě lákalo, ať k nim po skončení práce nastoupím. Většinou jsem ale nemohla, protože nabízeli celý úvazek nebo požadovali už dokončené vzdělání.
A já stále studuji na VOŠ, obor Sociální práce budu dokončovat v červnu. Tohle vzdělání potřebuji, abych mohla dělat svou práci, a odnáším si toho ze školy hodně, především z metod sociální práce - například, jak nechat klienta, aby měl prostor být samostatný a postavení mezi ním a sociálním pracovníkem bylo rovnocenné, etiku sociální práce a podobně. Myslím si, že hlavně rovnocenné postavení je důležité a dokážu si představit, že u některých cílových skupin je těžší ho vytvořit. Já s tím ale problém nemám. Beru to tak, že jsem tam pro klienta jako profík, který mu poskytuje odbornou podporu, a pracovník a klient musí oba respektovat vzájemná práva. Sociální pracovník je také zodpovědný za to, jak svou oblast práce prezentuje veřejnosti. Například předávat osvětu veřejnosti v tom, že naši klienti jsou samostatní a jediné, co jim chybí, je zrak. Je bezva, když mají lidé možnost se dostat mimo svou bublinu.
Co se ti líbí na práci v sociálních službách?
Mě ta práce strašně baví, naplňuje mě a můžu říct, že se těším do práce. A to nemá každý.
Proč sis zvolila práci právě v oblasti osob s postižením zraku? Existují i jiné organizace, které by splňovaly to, že poskytují všestranné služby…
Moje cílovka tehdy nebyla osoby s postižením zraku, ale skutečně TyfloCentrum Brno. Já jsem měla k lidem se zrakovým postižením naprosto neutrální vztah, jako ke spoustě jiných cílových skupin klientů. Asi bych nedokázala pracovat třeba v rámci domácího násilí, drogové závislosti… psychicky by to bylo náročné, osobnostním nastavením bych to asi nezvládla, naopak mě hodně lákala práce s dětmi. Ale poměrně rychle po nástupu se osoby s postižením zraku staly mou oblíbenou cílovkou.
Poznala jsem ty konkrétní lidi a ti jsou úžasní, je strašně fajn s nimi pracovat. Chápu, že to není charakteristika skupiny, ale spíš osobní štěstí, že jsme se takto sešli. A myslím si, že když s nimi v rámci doprovodu někam jdeme, pro ně je to odlehčení, protože si nemusí dávat tolik pozor a mohou si s námi třeba povídat. Nemusí se tolik soustředit na každý krok a mohou se uvolnit, můžou si trochu víc užívat procházku venku a v terénu, který neznají. To nám klienti v rámci zpětné vazby hodně říkají.
Nejtěžší je pro mě vyvážit vztah pracovník – klient, zajistit, aby náš vztah byl profesionální, i když samozřejmě může být velmi pozitivní. Osobně například hodně prožívám, když se klientovi něco stane, když je na něho někdo nepříjemný, nebo když má problémy v rodině. Musím se ale hlídat, abych nevstupovala do dané situace, pokud si o to klient neřekne, a abych nedávala nevyžádané rady. Pomáhá, když si představím sebe na klientově místě a vnímám, co by mi ještě bylo příjemné a co už by mi připadalo jako překročení hranice. S mnoha klienty máme opravdu hezký vztah, záleží mi na našich klientech, ale udržení hranice je důležité. Jak ze strany pracovníka, tak klienta.
Co se ti na práci v sociálních službách nejvíce líbí?
Asi kontakt s lidmi. Já jsem byla vždycky těžký introvert, ale naučila jsem se mluvit, povídat si s lidmi.
Co bys vzkázala lidem, kteří uvažují o práci v sociálních službách?
Pokud je to táhne, tak asi podvědomě ví proč a měli by ten instinkt poslechnout a jít to zkusit. Myslím si totiž, že pro takové lidi by to mohlo znamenat pocit, že našli svoje místo. Já takový pocit mám.