Mgr. Lukáš Musil, vedoucí služeb Sociální aktivizace, Poraden pro zrakově postižené a Sociální rehabilitace.
Můžeme začít tím, jaká je Tvoje pozice v TyfloCentru, jak dlouho už tu pracuješ a jak ses k práci v TyfloCentru dostal.
Momentálně působím jako vedoucí tří sociálních služeb: sociální aktivizace, sociální rehabilitace a poradenství. Začínal jsem jako vedoucí CAP, Centra aktivizace a poradenství, které zahrnuje právě služby sociální aktivizace a poraden pro nevidomé a na této pozici jsem už dva roky.
Vracel jsem se právě ze zahraničí, kde jsem byl rok a půl, a hledal jsem nějakou práci v oboru – pro sociálního pedagoga, protože v zahraničí jsem dělal práci úplně mimo svůj obor. To byl taky důvod, proč jsem se vrátil zpátky do Česka. Všiml jsem si, že TyfloCentrum Brno hledá vedoucího pracovníka, přihlásil jsem se a místo jsem dostal. Moc jsem toho předtím o TyfloCentru nevěděl. Věděl jsem, že pracuje s nevidomými, nebo s osobami s jinou zrakovou vadou, ale přesně jsem nevěděl, do čeho jdu.
A co tě dovedlo ke studiu sociální pedagogiky?
Dovedlo mě k tomu to, že už od 14 let jsem jezdil jako instruktor na různé kurzy, pobyty rodin s dětmi. Bavila mě práce s dětmi i s dospělými, s různými věkovými skupinami. Věděl jsem, že do budoucna budu chtít pracovat s lidmi. Věděl jsem, že to pro mě bude nejvhodnější. Díky svým mentorům v kurzech jsem objevil sociální pedagogiku a měl jsem jasno.
Co vlastně sociální pedagogika zahrnuje?
Je to obor, který propojuje spoustu jiných oborů. Člověk, který vystuduje sociální pedagogiku, je podle mě schopný se dívat na situace jako na spektrum různých aspektů, které se v tu chvíli dějí v dané skupině, nebo jedinci. Není to jen jedna rovina, například psychologie nebo sociální práce, ale opravdu jde o přehled. Dokáže vyhodnotit skupinu nebo jedince jako celek a pracovat s ním, navádět ho do jednotlivých oborů, které potřebuje, Myslím si, že takový člověk je velmi všestranný i co se týče práce v týmu. Funguje jako křižovatka a pomáhá se klientovi v systému vyznat – ví, co je na co napojené a vidí i „za roh“, protože vidí situaci z různých úhlů pohledu. Tvoří si vlastně takovou mozaiku z různých dílků, které pozoruje, a dokáže pak člověka navést správným směrem, ukázat mu možnosti další pomoci.
Určitě je v tom výhoda i mimo pracovní sféru. Je to o rozvoji a vzdělávání sebe sama. Přijde mi, že člověk pak dokáže lépe vycházet s různými typy lidí, lépe se orientuje v různých situacích, prostředích, ať je to rodina, kamarádi nebo práce.
Co ti práce v sociální sféře dává?
Říká se, že v sociální sféře je těžké to, že člověk kolikrát tu svou práci nevidí. Když je zedník, vidí dům, který postavil, to v sociální sféře často není, a proto taky často dochází k tomu, že lidé, kteří mají takovou práci, vyhoří. Mně ale přijde, že tady v TyfloCentru, když pracuju s klientem, nebo i s týmem, právě ty výsledky vidím. Vidím pokrok klientů a vidím pokrok ve fungování týmu. A to mi ta práce dává nejvíc, že vidím, že to, co dělám, není nadarmo a že to má smysl. Vidím, že lidem pomůžeme, že pak přicházejí s úsměvem. Vidím, že se naučili používat telefon, že jsou uvolněnější a veselejší ve skupině ostatních klientů, že si našli přátele. To mi dává pozitivní zpětnou vazbu. A pro mě je opravdu důležitá práce s lidmi a to mi práce v TyfloCentru umožňuje.
Taky je pro mě důležitý seberozvoj a vzdělávání. Ne ani tak školení a kruzy, i když ty jsou taky užitečné, ale spíš to, co se naučím od lidí, se kterými pracuju. Pro mě je důležité, že mě formují lidé okolo. Je to jako v Samotářích s těmi světýlky – každý má na sobě světýlka a když někam přijde, tak si z něj ty světýlka buď vezmou, protože je zrovna potřebují, nebo jim je předá cíleně, nebo mu světýlka někdo jiný dá. A tak se člověk z těchto světýlek formuje a rozvíjí se.
Vnímáš rozdíl v práci vedoucího pracovníka a pracovníka v přímé péči?
Určitě vnímám. Já to vidím tak, že vedoucí je takový mezičlánek mezi vedením společnosti a těmi pracovníky. Je to náročnější v tom, že se musí snažit vyjít vstříc oběma stranám a musí zajistit, aby všechno fungovalo. Musí umět hledat kompromisy. Pracovník by se měl věnovat především péči o klienta a úlohou jeho vedoucího je zajistit, aby se mu pracovalo co nejlíp a co nejjednodušeji. A musí umět pracovat s lidmi v týmu, musí vědět, kdo co umí, jaké jsou jeho silné a slabé stránky a pracovat s tím. A taky je super, když se na svůj tým může spolehnout. To je pro mě jedna z nejdůležitějších věcí.
Kdybys měl jmenovat jednu věc, která se ti nejvíc líbí na tom, co děláš, co by to bylo?
Nejvíc, co mě baví, je vidět klienty, u kterých je zřejmé, že sem chodí rádi, že jim naplňujeme to, co potřebují. A druhá věc je kolektiv týmů, který mám na starost. Dlouho jsem nezažil takhle dobře fungující různorodé týmy.
V jakém smyslu různorodé?
Ty jednotlivé týmy se nějak formovaly a vytvořily si nějakou svou vnitřní kulturu a každý je trochu jiný. A je zajímavé, jak jsou ty kultury odlišné a jak s nimi ty týmy pracují. A nemá smysl jeden tým přenastavovat podle kultury jiného týmu, protože zkrátka funguje jinak. Musí si sám přijít na to, jak bude fungovat nejlíp. A to je pro mě zajímavé sledovat.
Co bys vzkázal lidem, kteří uvažují o tom, že by chtěli pracovat v sociálních službách nebo studovat podobný obor?
Pokud ví, že je baví práce s lidmi a že je to naplňuje a někam posouvá, tak je to ta pravá práce.
Protože v sociálních službách se bude posouvat a rozvíjet určitě. Sociální práce je hodně živá, mění se a je různorodá, není to stereotyp. A pracovník potkává hodně různých lidí, slyší hodně příběhů… je to opravdu živá práce. Ale neznamená to, že by to byla práce jen pro extroverty. Introvert může nabídnout klientovi jiné věci – pocit klidu, chvíli ticha, jinou dynamiku. Je tu prostor pro diverzitu a je to i lepší, když jsou týmy naplněné rozmanitými typy lidí. Extrovert se učí od introverta a naopak.